Aljaška je nádherná krajina nádherných hor, hučících řek, neúprosných ledovců a rozlehlých lesů starých lesů, které ukrývají bohatství divoké zvěře.
Aljaška plná přírodních divů, velkolepých výhledů a drsné krásy vždy definovala myšlenku hranice, od prvních lovců, kteří vstoupili do Severní Ameriky před věky, až po moderní průkopníky, kteří hledají dobrodružství, příležitost nebo prostou samotu v její úžasné rozloze.
Cestovní deník:
27.6. Přílet byl náročný. Naše únava byla patrná poté, co let měl zpočátku zhruba hodinové zpoždění. Po hodině a půl čekání na palubě jsme strávily další hodinu na imigrační kontrole. Po přistání na letišti nám však chyběl kufr, který se nějakým způsobem oddělil od stanu. V kufru byly veškeré věci Vincenta a Radky. Na informačním pultě nám bylo sděleno, abychom si stáhly pouze QR kód pro nahlášení reklamace, jinak jsme od příslušníků letištního personálu nedostali žádnou podporu. Po další hodině jsme se rozhodli zavolat si Lyft a odvezli jsme se k místnému obyvateli, který nám měl poskytnout auto. Auto bylo značně pošramocené, ale alespoň jsme od něj získali tipy, kde můžeme dokoupit chybějící vybavení. Na první noc jsme našli útočiště v hotelu, přesněji řečeno v levném motorestu za 3 000 Kč, kde na nás čekala postýlka o šířce 140 cm pro nás tři a sdílená koupelna. Bylo to však alespoň místo na odpočinek, i když s trochou nepohodlí.
28.6. Vincent vstává ve 4 ráno, takže ještě před otevírací dobou hodnotíme, co nám chybí, a kde co zajistíme. Nakonec zjistíme, že nám chybí kofein, takže spěcháme na snídani. Poté jdeme koupit kempingové oblečení pro Radku a Vincenta, a samozřejmě také 100% DEET proti komárům a plynovou kartuši.
Po celodenním nakupování vyrazíme do Talkeetny směrem k Denali Národnímu parku, kde poprvé zjistíme, jaký to je otrava s těmi komáry při ochutnávce zmrzliny a limonády z březové vody. Přespíme v centrálním kempu v Talkeetně za zvuků kapel a deště. Pěkná vesnice…
29.6. Dáváme si kávu a vyrazíme dál na sever do Denali Národního parku. Kempy jsou plné, ale naštěstí mají volné místo ve stanovém kempu s možností parkování mimo něj. Stále prší a toto počasí dost ovlivňuje naši náladu a morálku
30.6. Po propršené noci se počasí začíná umoudřovat. Samozřejmě si dáváme kávu v místním přilehlém městečku a chystáme se na trek Savage Trail… Nakonec končíme na Savage Loop River Trailu. K večeru si dáváme pizzu v Protectoru. Začíná se nám tady objevovat rutina 🙂
1.7. Vyrážíme s autobusem na Park Road směrem na 40 mil, protože dále je spadnutí půdy. Asi od 15. míle není dovoleno jet soukromým autem. Po cestě na průsmyk potkáváme medvěda, jak se prochází přes silnici. Přijíždíme na konečnou, kde začínáme trek kolem řeky a potkáváme losa. Po hodině se vracíme zpět, vypouštíme Radku k huskies a s Vincentem jdeme pro auto a na pivo.
V závěru dne se vydáváme do pivovaru v Healy, abychom oslavili šesté výročí svatby. Zde je kopie autobusu, ve kterém přežíval Chris McCandless, známý jako Supertrek Alexander. Jeho příběh byl zfilmován v Into the Wild. Chlapec tam zemřel hlady a otravou. Objednáváme si žebra a halibuta a poté se vracíme spát do kempu.
2.7. Balíme stan a pokračujeme na sever do Fairbanks. Nakonec kotvíme u rybníka blízko vesničky Livengood, což je naše nejsevernější místo na této cestě. Bohužel, všude kolem jsou buše a související hejna komárů a hmyzu. Přesto se schladíme v místním rybníku, včetně Vincenta, i přes vysoké teploty okolo 30 °C.
Na všech stranách slyšíme hluk čtyřkolek a hučícího agregátu od sousedního tábořiště, který si snad přivezl vlastní vlak. Celou noc to jen hučí a šumí a prší.
3.7. Den byl jako pohádka, sluníčko se vrátilo, opouštíme ráj komárů a vypravujeme se hledat zlato… Mě to moc nejde, Vincentovi očividně taky ne… ten sype zeminu přímo do kádě :D. Radku to nadchlo, a tak s Vincentem sledujeme, jak funguje profesionální hledač zlata.
Poté popojíždíme do Chena Hot Springs, kde kempujeme přímo u Runwaye. S Vincentem si dáváme studený bazén, a s Radkou si užíváme krásné venkovní horké bazény. Vincent tam nesměl.
4.7. Vracíme se zpět do Fairbanks na nějaké nákupy a poté na severní pól za Ježíškem… Je zde krásně, socha největšího Santy na světě a dokonce potkáváme i samotného Santu. Vincent samozřejmě neodjíždí s prázdnou, i když je červenec.
Nyní ale frčíme dolů na Delta Junction směrem na Wrangell-St. Elias National Park. Kotvíme v Donnelly Creeku, nádherném kempu v lese s výhledem na pohoří Alaska Range. Den nezávislosti je naprosto prázdný kemp, všude samé bobky a stopy medvědů, takže máme oči na stopkách.
5.7. Ráno balíme a letíme dál na jih, stavíme pouze na krásných vyhlídkách, pereme věci a sprchujeme se všichni tři za jeden žeton za 6 :), kousek od rozcestí silnic na Valdez a na náš Wrangell-St. Elias National Park. Nakonec zakotvíme v malém kempu přímo pod vodopády, bohužel opět všude jsou komáři, ale prostředí je nádherné, takže vypouštím Mavic a točím…
6.7. Další den pokračujeme po prašné cestě směrem na McCarthy. Cesta má 62 mil a kromě pár osad, kde můžete maximálně sehnat dřevo na táborák. Cílem je pro nás osada, ve které končí i silnice pro soukromá auta. Zde si utáboříme v nekrytém kempu u ledovcového jezera s úžasným výhledem na Kennecott Glacier. Kemp není nijak dobře vybaven, kromě pár kadiboud, ale ten výhled vám to vynahradí. Pro vodu se chodí přes footbridge do potoka, který střeží flotila komárů.
Kousek od mostu je osada McCarthy, která sloužila k pobavení pracovníků z dolu na měděnou rudu v Kennecottu. Dodnes se zde zachovaly původní domy, auta a snad i dovednosti místních 40 obyvatel. V jednom z podniků si dáváme spálená kuřecí buffalo stehna a u ohně v kempu sledujeme, jak ledovec padá do stínu západu slunce v nočních hodinách.
Zde jsme se rozhodli zůstat déle než jednu noc.
7.7. Prosluněné ráno nás v tmavém stanu značky Decathlon Fresh/Dark netáhne hosty brzy, ven ale stavíme se, abychom stihli shuttle do dolu Kennecott. Po prohlídce architektury se vydáváme na cca 6mil dlouhý trek na Root Glacier. Je to celkem nahoru a dolu a s 15kilovým Vincentem na zádech to není žádná legrace, zvláště když si naložíte ještě full-frame skla na fotoaparát. Vincent však ukáže své dovednosti a za pomoci tahání za vlasy a vousy mě dovede k ledovci a poprvé všichni tři stojíme nohama na pravém ledovci. Bez jakéhokoliv jištění se již sám procházím po ledovci a zachytávám skvělé snímky. Tohle vám v Evropě a ani na jiných kontinentech jen tak nedovolí. I přesto, že jsme blízko polárního kruhu, teploměr zaznamenává podivných 80 stupňů Fahrenheita, což je asi 30 °C, což je v naší normální metrice teplot dost vysoké. Tudíž je nezbytné osvěžit se v jezeře nedaleko kempu. Vincentovi se nejdříve moc nechtělo, ale když šel táta, tak se hecnul. V pozdních hodinách mi dokonce dovolil procházku a šel jsem se projít asi míli podél ledovcových jezer. Samozřejmě campfire nemohl opět chybět.
8.7. Ráno však zase skládáme všechny věci a vracíme se zpět do Chitiny a dále do Glennallenu, kde se rozdělují silnice Richardson Hwy a Glenn Hwy. Zde skoro nic není, ale je to jakýsi servisní uzel pro cesty do všech světových stran. Po cestě tam kopírujeme břehy řeky Copper River, která je bohatá na lososy, kteří sem táhnou. Nechybí zde řada rybářů, kteří je chytají z proudu přímo do obrovských sítí na 5 metrových tyčích.
Při cestě ze severu doporučuji navštívit Meiers Lake Roadhouse, což je taková typická kempovací bouda, kde si můžete dát i skvělý hamburger a prohlédnout si místní artefakty a fotografie vidláků jak loví medvědy. My již ale míříme od Glennallenu na jih do Valdez přes tzv. … pass. Po cestě nezapomínáme zastavit na krátkou procházku, odměněnou kompozicí několika vodopádů stékajících paralelně ze skály a sousedícího ledovce – Glacier.
S Radkou se střídáme na trailheadu u spícího Vincenta, kterého však stihli obhospodařit místní komáři, takže vypadá jak kluk s akné v pubertě. Než dojíždíme do cíle ve Valdez, míjíme ještě několik vodopádů stékajících přímo u silnice a samozřejmě krásné výhledy na pohoří Chugach Mountains.
Při příjezdu k pobřežnímu městu Valdez zjišťujeme, že všechny pobřežní kempy jsou plné kvůli víkendu nebo případně v do nich nesmíte děti. Vracíme se tedy několik mil podél letiště do lesního kempu, kde v přítomnosti černého medvěda úspěšně stavíme stan. Ten je však stejně na pozoru jako já, a po ocmuchání auta se ukazuje až v noci, když jsme všichni už zalezlí, aby polabužil na čerstvé Vincentovo pléně ukryté nedaleko od stanu. Kemp byl však bohatý i na osvěžení, jelikož disponoval sprchou zdarma. Ta celkem bodla :D.
9.7. Ráno na protest Radky ohledně návštěvy medvěda se balíme a získáváme flek již v pobřežním kempu, což oceňuji i já, jelikož je bez bodavého hmyzu. Valdez je krásná rybářská vesnice, kterou doporučuji navštívit. Pokud přehlédnete to, že po levé straně poloostrova se nachází rafinerie jako druhý konec ropovodu vedoucího z arktického Barrow, pak tato industrializace relativně neruší krajinu.
Doporučuji navštívit místní pivovar a vyzkoušet tzv. „Flight,“ což je ochutnávka vybraných piv. Zvládl jsem ochutnat 8 z 10 (cca 1 dcl každého) a celkem to stačilo, abychom se večer ještě mohli vydat na krátkou procházku přes Duck Flats, což je soustava jezírek, kde jsem měl možnost fotografovat orela bělohlavého. Tím uzavíráme další den a po půlnoci, kdy Vincent říká, že už začíná být velká tma, je čas odpočívat.
10.7. Pobyt se nám krátí a my bychom ještě rádi stihli navštívit Kenai poloostrov, což jsou minimálně dva dny cesty, takže balíme a při ranní kávě se vracíme zpět po Richardson Hwy. Stavíme ještě v lososí rybárně, kde však dnes lososi ještě nemigrují, prý zatím májí studenou vodu, tudíž ani medvědi lovící lososy také nejsou k mání. Zastavujeme také kolem 15. míle u ručně vykopaného zaniklého silničního tunelu. Poté stavíme u Willow Creeku, kde se zrcadlí pohoří Alaska Range s druhou a třetí nejvyšší horou Severní Ameriky. To ještě před odbočením na Glenn Hwy, která vede nádhernou vysočinou s pohořím Alaska Range v horizontu. Zde potkáváme i losa, který se pase podél cesty na mladých stromcích. Jelikož cesta je dlouhá a pasažéři jsou unavení a celkem i nepříjemní, zastavujeme na Matanuska Gracier, kde stavíme stan při dešti. Naštěstí před větší kritikou mě zachraňuje přístřešek ze stanu s lavicí, na které neprší. Takže se dá ještě větrat a vařit, než opět uleháme do stanu.
11.7. K Matanuska Glacieru se již nedostanete ani při zaplacení použití soukromé silnice, a můžete na ni pouze s průvodcem. To nás nutí sednout do auta a jet přímo do Anchorage. Zde nakupujeme některé chybějící zásoby a směřujeme přímo na Seward Hwy. Po projetí Moose Passu nás však 30 minut od Seward zastaví flagger, že jsme přijeli pozdě a že silnici uzavřeli před 5 minutami a že budou do rána odstřelovat skálu. Vracíme se tedy o dvě míle k vzdálenému kempu Ptarmigan Lake, kde přenocujeme.
12.7. Dojíždíme do Seward, kromě chladnějšího počasí zde zjišťujeme celkem vysoký turistický ruch Američanů, což je trochu nezvyk po takové době strávené v divočině. Seward však získává kladné body pro svou faunu ve fjordech, výhled na hory a blízké obrovské dětské hřiště. Odpolední hodiny trávíme v unikátním Sealife Center, které je jedinečné na severní polokouli svým arktickým zaměřením. Nenecháváme si ujít ani noční třímilovou procházku do přístavu.
Bohužel nemáme štěstí s rezervací plavby na ledovce, a ráno zjišťujeme, že nakonec ani nechceme, a to kvůli zatažené obloze a finanční náročnosti.
13.7. Zhodnotili jsme, že rušný provoz kolem pobřeží nám nedělá dobře, a bez dalších plánů z této lokace balíme stan a chystáme se na krátký trek po východním pobřeží. Avšak po třech mílích objevujeme odlehlé místo Lower Point s krásnou kamínkovou tmavou pláží a skalnatými výběžky do moře. Zde chvilku užíváme sluneční paprsky a Vincent hází kameny do moře. Rozhodneme se utábořit v blízkém kempu Millers Landing. Zde nacházíme útočiště uprostřed lesa a stavíme stan v symbióze s místní divokou přírodou. Dáváme si super nabídku 1lb čerstvé tresky a hranolek pro dva za 25 dolarů. Millers Landing je oblíbený zejména pro rybářské a kanoe expedice. Večer se vydáváme na trek na západní pobřeží na Tonsina Creek asi 6 mil, s převýšením cca 120 metrů. U pláže nacházíme deltu řeky, která se vlévá do moře, a hnízdící orel bělohlavý. Vincent usoudil, že ho mám odnést v nosítku zpět do kempu.
14.7. Předposlední den na Aljašce a poslední noc ve stanu byla ve smutném duchu. Poslední noc jsme měli strávit v hotelu v Anchorage a sbalit věci na cestu zpět, což pro nás znamenalo rozloučit se s divočinou. Millers Landing byla krásná lokalita na to, abychom na Aljašku vzpomínali jako na jedinečné místo. Opouštíme Resurrection Bay a Seward a nemůžeme minout odbočku na ledovec Exit, který se tak jmenuje podle unikátní cesty z ledového nekonečného pole Harding Icefields. Během cesty míjíme milníky, které dokazují, jak moc tento ledovec ustupuje. Zde se vydáváme na náš poslední krátký trek po moreně ledovce až k jeho kraji. K kontaktu nás však brání rozvodněná řeka, která teče prudce z ledového pole. Po krátké odbocce pokračujeme dále do Anchorage, kde se ubytováváme v motorestu, samozřejmě s tím, že teď musím vyklidit celé auto a dostáváme pokoj v patře nejdále od auta. Jelikož kvůli ztracenému zavazadlu jsme museli dokoupit vak na věci, snažíme se ho znovu uchytit pomocí smršťovací fólie zpět ke stanu. Přesně kvůli tomu jsme ztratili zavazadlo, ale proč to nezkusit znovu, že? Před odletem musíme samozřejmě dokoupit firetrucky, žlutá auta a školní autobusy, jelikož Vincent již několik dní protestuje proti jejich absenci. Poslední fast food a jde se spát. Bohužel 17 nocí ve stanu má za následek, že si zvykneme na čerstvý vzduch, a já tedy kvůli tomu nemohl usnout. Klimatizace prý nepricházela v úvahu, jelikož Radka měla mokré vlasy :D.
Hodiny chybějícího spánku se na mně podepsaly v dalších dnech návratu do EU.
15.7. Máme relativně čas. Hledáme místo na snídani, na oblíbeném místě fronta na 2 hodiny. Po snídani máme čas – jedeme dokoupit nějaké věci na outdoor. Pak zjišťujeme, že čas již nemáme, a letíme vrátit auto, zároveň závodíme s taxíkem, který má stejný cíl a má odvézt na letiště. Vracíme auto, přeplňujeme taxík. Na letišti samozřejmě říkáme, že v zavazadle nemáme bear spray, jelikož je zabalen právě se stanem ve smršťovací fólii. Naštěstí jsme ho nemuseli rozbalovat a rozbalil ho za nás pracovník na security, který ho samozřejmě odhalil v první minutě na rentgenu. Smiřuje se s tím, že opět dorazí pouze stan :D. Paní z přepážky si mě ještě podává za tento přečin, ale pak už letíme a naštěstí získáváme více místa na nohy, což je vlastně standardní místo v ekonomické třídě přibližně 3 roky zpět.
16.7. Dorazíme do Frankfurtu se značným zpožděním. Letuška nás ujišťuje, že navazující let s Lufthansou stihneme. Dáme pár koleček po terminálech autobusem a zjišťujeme, že náš navazující let do Norimberku, kde jsme zaparkovali auto, už odletěl, a to jsme přišli 12 minut před odletem.
Posílají nás na customer center, kde čekáme pouze 2,5 hodiny. Při odmítnutí pozemního transportu dostáváme pokoj v hotelu, transport a večeři s snídaní zdarma s novým letem druhý den dopoledne. Nakonec jsem celkem spokojený, sprcha bodne, a nemusím stejný den řídit zpět do Norimberku.
17.7. S Vincentem máme jetlag, od 3 od rána koukáme z okna, jak se probouzí život. Po snídani frčíme na letiště, vše probíhá dobře, po 45 minutovém letu jako zázrakem nacházíme naše očouzené rance mezi Louis Vuitton kufříky. Jedu metrem pro auto, které 3 týdny stálo zaparkované v průmyslové ulici 10 minut pěšky od metra. Polohu jsem kontroloval přes AirTag.
Nakupuji po cestě pár drobných potravin a opouštíme Německo. Po 3 hodinách jízdy se vracíme k nám do domečku v Dobrovízi, které málem zarostlo v džungli. Well done, jsme doma…
